Josef Lada (1887-1957)


ladaNarodil se v posázavské vesničce v Hrusicích v rodině chudého ševce. Ladovi byli opůvodně nejstarším rodem v Hrusicích, kdysi velmi bohatí, předkové byli rychtáři, ale babička Josefa Lady se neprovdala za otce svého dítěte, a tak ztratila nárok na dědictví. Proto Josef Lada vyrůstal v tvrdém prostředí chudoby. Jako několikaměsíční dítě vypadl z kolébky a poranil si pravé oko, na které nikdy neviděl. Tato skutečnost ovlivnila jeho tvorbu, jeho obrázkům totiž chybí dvouoké vidění perspektivy, ale zase působí pěkně přehledně a snad právě proto mají své kouzlo.

Jako malý dřív kreslil, než psal, kreslil vše, co viděl kolem sebe na kousky novin, sáčky, obaly. Do školy chodil jen do roku 1901 v hrusické jednotřídce. Pak se šel učit malířem pokojů a dekorací u pana Petránka na Královských Vinohradech, ale po měsíci toho nechal a vrátil se do Hrusic.

V létě 1902 se vrátil do Prahy, tentokrát do učení ke knihaři - zlatiči Karáskovi, a po třech letech získal výuční list. Tehdy se v knihařství poprvé seznámil s díly Mikoláše Alše, Adolfa Kašpara, Jana Preisslera, Hugo Boettingera, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Vratislava Hugo Brunnera, Františka Kysely a Jaroslava Bendy.

Zároveň absolvoval dva roky živnostenské pokračovací školy, aby mohl dále studovat. Dvakrát se marně pokoušel dostat na Uměleckoprůmyslovou školu, a tak alespoň navštěvoval večerní kursy kreslení u profesora Jakesche na UMPRUM, kam byl přijat jako řádný posluchač při třetím pokusu v roce 1906 - 07. Studoval u profesora Emanuela Dítěte a Arnošta Hofbauera. Již v roce 1904, kdy byl ještě učněm, mu v časopise Máj otiskli první čtyři kresby.

Později kreslil kromě Máje i do Švandy dudáka, ale jako student UMPRUM publikovat nemohl, a tak požíval různých pseudonymů: J. Horký, K. Gregor, V. Konečný, L. Rozner. Školu opustil již v roce 1907, neboť mu nevyhovovala její těžkopádná akademičnost. Obrázky mu otiskovaly další časopisy, např. Máj, Besídka mladých, Humoristické listy, Svítilna, Rarach aj., v roce 1908 se prosadil i ve vídeňském tisku Die Muskete a v turínském listu Pasquino.

Živil se jako kreslíř a karikaturista. První knížka s jeho ilustracemi Pohádka o Honzíčkovi a Zlatovlasé Isole od Jaroslava Havlíčka vyšla již v roce 1906. V roce 1910 založil a redigoval čtrnáctideník Karikatury, jejichž byl předním výtvarníkem. Spolupracoval také s Bassovými Letáky. V letech 1912 - 18 byl kreslířem v časopise Kopřivy, pak se stal kmenovým autorem v Šibeničkách. Od roku 1910 se postupně vymanil z největší bídy a mohl si dovolit samostatný byt, v němž byl jeho nepravidelným podnájemníkem jeho přítel Jaroslav Hašek. Seznámili se, když bylo Ladovi 20 let ve Stivínově tiskárně, kde Hašek redigoval časopis Nová omladina. S dalšími přáteli tvořili skupinu známých pražských bouřliváků. Byli to např. malíř Jaroslav Panuška, děd současného sochaře Pavla Opočenského Gustav Roger Opočenský, divadelník Emil Artur Longen, novinář a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj a jiní. Vydatně obráželi hospody, vinárny a kavárny.

Lada holdoval červenému vínu a dýmce. V roce 1915 byl Hašek odvelen na vojnu a znovu se setkali opět až po 6 letech v roce 1921. V roce 1920 působil Lada v kabaretu Červená sedma a téhož roku se stal členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Od roku 1921 do 1940 pracoval jako redaktor nakladatelství Melantrich, vedl nedělní přílohu Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky. Podílel se také na dětské příloze Lidových novin spolu s Karlem Čapkem, Jiřím Mahenem a Karlem Poláčkem. V roce 1923 se stal členem Svazu novinářů. V letech 1923 - 25 zde vycházely na pokračování Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka s Ladovými ilustracemi. V roce 1926 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a hned zde měl první samostatnou výstavu. Měl velké množství přátel, mezi něž patřili např. František Gellner, Karel Vika, František Skácelík, Saša Rašilov, Fráňa Šrámek, Josef Čapek, Václav Rabas, Karel Toman, Josef Hora, Jaromír John, Jiří Mahen, Jaroslav Kvapil, Leoš Janáček, Petr Křička, Jaroslav Seifert a další.

Dvacátá a třicátá léta znamenala pro Ladu obrovskou aktivitu. Ilustroval, kreslil, psal. Své kresby sestavoval do celých cyklů a obrázkových knížek, doprovázených dětskými říkadly, veršíky a písněmi, zejména pro nejmenší čtenáře, a také ilustroval jiné autory. Navrhoval také scény pro divadlo. Stavěl v Hrusicích rodinnou vilu, kam Ladovi jezdili na letní byt. Do ciziny nejezdil, jen jednou v roce 1910 se vydal do Hamburku a na ostrov Helgoland. V letech 1940 - 57 se živil jako samostatný umělec, věnoval se výhradně výtvarné a spisovatelské činnosti. Za protektorátu ho vyloučili ze Svazu novinářů, byl na indexu pro ilustrace ke Švejkovi, nemohl publikovat ani kreslit do novin, a tak se živil jen volnou tvorbou. Mnoho jeho prací se tehdy dostalo k soukromým sběratelům. V roce 1946 měl velkou výstavu v pražském Mánesu, tehdejší baště moderního umění a o rok později byl jmenován národním umělcem. Tehdy se ke konci svého života začal věnovat i novému médiu - filmu. Ladovo dílo bylo specificky české, přesto, nebo možná právě proto bylo oblíbeno, vydáváno a vystavováno v mnoha zemích světa. Nejznámější je samozřejmě Haškův Švejk s Ladovými ilustracemi, který byl vydán ve více než 40 zemích.

V domě v rodných Hrusicích, který si umělec postavil, je zřízen Památník Josefa Lady.


Ladova rodina

Matce Alžbětě (1843 - 1912), rozené Janovské, bylo již 43 let, když se Josef narodil. Trpěla těžkou neurastenií, kterou po ní Josef zdědil.
Otec měl silnou rozedmu plic a zemřel v roce 1904 v pouhých 57 letech.
Sestry Antonie (narozena 1877) a Marie (narozena 1881) byly obě starší
Bratr František byl o 17 let mladší než Josef. Tragicky zahynul jako dělník - železničář. Jeho rodina zdědila Ladovu rodnou hrusickou chalupu a nechala ji v roce 1932 zbourat.
S manželkou Hanou, rozenou Budějickou, se Lada seznámil v roce 1905 v Podskalí. Z důvodu neutěšené finanční situace čekali celých 18 let, než se mohli v roce 1923 vzít. Po svatbě s dětmi a s ženou intenzivně navštěvovali Hrusice. Jeho žena zemřela v roce 1951.
Dcera Alena nar. 1925, šla v otcových šlépějích, byla známou ilustrátorkou. Zemřela v roce 1992. Alena Ladová vydala knihu Můj táta Josef Lada (1963). Jejím manželem byl Jan Vrána, dlouholetý editor Ladova díla (zemřel 1994). Jejich syn, Ladův vnuk, se nyní stará o Ladovo dílo.
Dcera Eva, nar. 1928, zemřela na prahu dospělosti při bombardování Prahy americkým letectvem 14. února 1945.


Lada a Praha

Krátkou dobu, kdy se učil malířem pokojů, bydlel v ubytovně pro učedníky a studenty v Johaneu v Salmovské ulici.
Na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí měl knihařskou dílnu pan Karásek, u něhož se Lada učil knihařem. Nejprve bydlil s rodinou u svého mistra v Ječné ulici, pak se přestěhoval do domu U Zlatého vola na Karlovo náměstí 557/32.
Později bydlel ve starobylém domě U Šálků na nároží dnešní Resslovy ulice a Karlova náměstí, kde nyní stojí nová budova.
Lada bydlel ve Vyšehradské ul. 42
První samostatný byt měl v Dittrichově ulici 344/6. Zde s ním často pobýval Jaroslav Hašek. Bydlel tady sedmnáct let až do roku 1925.
Dva roky po svatbě se Ladovi přestěhovali do nového bytu do ulice V Ohradách 2045/1, dnes Ladova, blízko Výtoně v milovaném Podskalí.
Se svými přáteli navštěvoval branickou hospodu u Zlatého hastrmana a pod Novými zámeckými schody hospodu U Krále brabantského, také dnes zrušenou kavárnu Unionku na Národní 29 a kavárnu Slavii.
Josef Lada je pohřben spolu s dcerou Evou na Olšanských hřbitovech IX, odd. 5, č. 71. Pro svou milovanou dceru Evu, tragicky zahynuvší při bombardování v roce 1945, udělal návrh na pomník, který je zde na hrobě Ladovy rodiny dodnes.


Dílo

Josef Lada byl malířem, kreslířem, ilustrátorem, spisovatelem, jevištním výtvarníkem, karikaturistou, scénografem. Ve stopách Josefa Mánesa a Mikoláše Alše vytvořil stylizovaný obraz české vesnice a jejích obyvatel s podtextem laskavého humoru. Ohromnou část své práce věnoval dětem, obzvláště rád pro ně kreslil zvířátka. Jeho dílo je mimořádně rozsáhlé. Namaloval na 15 000 kreseb a ilustrací a přes 400 volných obrazů. Ilustroval 121 dětských knih, 197 knih pro dospělé, navrhoval knižní obálky, ex libris, plakáty, jevištní scény, spolupracoval s kresleným a loutkovým filmem.


Volná tvorba, obrazy

Zimní krajina, Zima na splavu, Mikulášská nadílka, Silvestr v mlýnské šalandě, Jarní cestou do vsi, Rodná chalupa, triptych Česká krajina, Krajina před bouří, Vodník, Jaro s dětmi, U ohníčku, Slouha vytrubuje, Bubnování, Rvačka v hospodě, Tancovačka, Zabíjačka, Pradleny, Srnka, Okno se stromkem; pro děti již v roce 1920 namaloval Český betlém, v němž přinášejí k jesličkám dary typické české figurky a třem mudrcům vévodí český král Jiří z Poděbrad. Jednotlivé postavičky se daly vystřinout. Hastrman v zimě je poslední Ladův obraz (1957).


Obrázkové knihy, mnohé s vlastním textem:

Moje abeceda (1910, obrázky s národními říkadly), Kalamajka (1913, obrázky s textem Jaroslava Haška), Veselý přírodopis (1917), Svět zvířat (1919), Ladovy veselé učebnice (1925 - 32: Savci, Ptáci, Brouci a hmyz a Vodní živočišstvo), Dobrodružství Tondy Čutala (1929), Štěkadla našeho pudla (1930), Halekačky naší Kačky (1932), Fidlovačka (1933), O Mikešovi, Příhody kocourka, který mluví (1934 - 36), Do světa (1935), Cirkus Mikeš a Kludský (1936), Zlatý domov (1936), O chytré kmotře lišce (1937), Bubáci a hastrmani (1939), Pohádky naruby (1939), Nezbedné pohádky (1946).
Pro dospělé vytvořil knihu dvou set karitaktur Válka v kostce (1918) a publikaci Ilustrovaná frazeologie a přísloví (1924).
Vzpomínky z dětství (1937) a Kronika mého života (1942) jsou líbeznými autobiografickými díly. Autobiografické jsou i Straky na vrbě (1940) věnované rodákům a občanům Hrusic.


IIustrace ke knihám

Jaroslav Havlíček: Pohádka o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole (1906), Karel Vika: Fatalis (1908), Národní říkadla Karla Jaromíra Erbena (1920), Václav Tille: Dvanáct pohádek z onoho světa (1921), Marie Majerová: Zázračná hodinka (1924), Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka (1923 - 25 a znovu 1953 - 54; pro Švejka nakreslil 1339 kreseb), Josef Štefan Kubín: Kniha pohádek (1924), Božena Němcová: Národní pohádky (1926), Ezopovy bajky (1931), Jiří Horák: Český Honza (1940), Jiří Mahen: Co mi liška vyprávěla (1946), Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra (1946), Král Lávra a Tyrolské elegie (1947), J. Štembera: Pohádky severoamerických Indiánů (1948), Karel Jaromír Ertben: Pohádky (1953), Jan Drda: České pohádky (1957)


Divadelní scény

Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák (1930, ND), Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (1936, ND), Vilém Blodek: V studni (ND), Čert a Káča (ND), Ukradený dědeček (Divadlo E. F. Buriana), O kocouru Mikešovi (Městské divadlo), Bubáci a hastrmani (Státní divadlo v Brně).


Filmy

kreslený film Říkadla s hudbou Leoše Janáčka, Čert a Káča, výprava k hranému filmu Hrátky s čertem, plakáty k filmům Venoušek a Stázička (1922) a Alena (1925)


Samostatné výstavy

Praha 1926, 1930, 1941, 1946, 1948, 1957 - 58, 1971, 1972, 1977, 1979, 1987, 1997, 1998, 2007
Biennale v Benátkách 1934
Tábor 1941
Zlín 1946, 1957 - 58
České Budějovice 1949, 1997 - 98
Brno 1940, 1957 - 58
Plzeň 1947, 1964
Bratislava, Ostrava 1957 - 58
Ústí n. Orlicí 1964
Hradec králové 1964, 1979
Pardubice 1965
Cheb 1966
Louny 1970
Litoměřice 1971
Havlíčkův Brod 1972
Hlinsko 1980
Jemniště 1982 - 83, 1984, 1987
Hrusice 1986
Jihlava 1997 - 98
Dobříš 1999 - 2000
Praha-Obecní dům, 15.11.2007-12.2.2008 (k výstavě vyšel katalog, autorkou katalogu a kurátorkou výstavy Pavla Pečínková)

Vystavoval i v mnoha zemích v zahraničí, zejména v Paříži, Vídni, Ženevě, Benátkách, Berlíně, Edinburghu, Stockholmu, Budapešti, Lipsku, dále v Bulharsku, Maďarsku, SSSR, v Číně, Korei, Vietnamu aj. Zajímavá je obliba Ladových ilustrací v Japonsku, kde ho v japonské encyklopedii zařadili mezi stovku nejlepších světových ilustrátorů.