Tudy chodil kocour Mikeš

kocour Mikeš

Z Hrusic se vydal kocour Mikeš do světa. Stejně jako jeho tvůrce, malíř a pohádkář Josef Lada. V Hrusicích lze svět jeho půvabných obrázků objevit i dnes. Je to, jako byste se vraceli na dávno známá místa.

Toužíte-li si zvěčnit hrusický kostelík co nejvěrněji - tak, jak jej znáte z Ladových obrázků, trochu se projdete. Musíte totiž Hrusice obejít a hledat místo, ze kterého bude kostel nejlépe vidět. Při té příležitosti si můžete s Ladovými obrázky porovnat i okolní krajinu. S potěšením zjistíte, že od malířova dětství se toho příliš nezměnilo - stále jsou tu lesíky, kopečky a rybníčky, které tak mistrně zachytil. Při procházce po dnešních Hrusicích se neubráníte představě ponocného, troubícího za mrazivé noci, a také si možná vybavíte obrázek třesoucích se koledníků. Za Hrusicemi můžete popustit uzdu svojí představivosti ještě více a říci si, že právě tady, u této vrby, pletla děvčata věnečky a děti si pekly brambory.

Bývalý farní kostel svatého Václava, který malíř tak zamilovaně zvěčnil na většině svých vesnických scenerií, má původ románský. Jeho nejcennější součástí je portál se sloupy v severní stěně, který však byl pravděpodobně zazděn v 16. století. Objeven byl náhodně, když 9. června 1853 při silné bouřce uhodil blesk do kostelní věže a severní stěna praskla. Za masivní zdí, ohraničující pozemek kolem kostela, býval v minulosti původní hrusický hřbitov, který sloužil pro celou zdejší farnost - obce Hrusice, Mirošovice, Senohraby, Lensedly, Turkovice, Třemblaty, ještě dříve i pro zaniklou obec Hláska, kde u rybníka vysedával vodník, a hrady Zlenice, Ježov a Lipka. V socialistické éře byl kříž na kostelíku z Ladových obrázků záměrně umazáván!

Josef Lada přišel na svět 17. prosince 1887 v rodině hrusického ševce Josefa Lady. Byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Není příliš známo, že slavný malíř viděl pouze na jedno oko. Jako půlroční batole prý totiž vypadl z kolébky a vypíchl si oko o tatínkův ševcovský knejp.

Z Hrusic odešel Lada v roce 1901 do Prahy. Učil se nejprve malířem pokojů a divadelních dekorací, poté nastoupil do učení na knihaře-zlatiče. Seznámil se s díly Mikoláše Alše a plakáty Maxe Švabinského a časopis Máj otiskl i jeho první kresby - vyšehradského Slavínu a kapličky svatého Martina - za honorář dvacet korun. Ladovu první knižní ilustrací byla Pohádka o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole. Na své rodné Hrusice však Lada nezapomněl, stále se do nich vracel a maloval tam své obrázky, které zlidověly.

Podoba centrální části obce se zachovala téměř tak, jak ji pamatoval Lada. Výrazným svědectvím původní podoby jsou uliční štíty několika domů, které si doposud zachovaly pozdně barokní ráz. Jejich průčelí jsou opatřena charakteristickými nikami pro umístění sošek domovních patronů. Uprostřed návsi stojí dvě hospody, Hospoda U Sejků, která se stala světoznámou tím, že zde chodil Josef Lada a nejstarší Hořejší hospoda v Hrusicích, (zmínka od 17 stol.), zde se kdysi odehrála ona z obrázků J. Lady, známá posvícenská rvačka. Sály hospod dnes vypadají jinak, ze stěn stále shlížejí repliky slavných Ladových postaviček. U výčepu se točí plzeňské a velkopopovické pivo.

Na konci obce po pravé straně silnice vedoucí z Hrusic do Hrušova stojí v pěkně udržované zahradě dům. Josef Lada ho zde začal stavět v roce 1935 pro sebe a svou rodinu. Během dvou let se mohla rodina nastěhovat. Nicméně nebyl úplně hotový a v těžkých válečných dobách, ve kterých Lada vyměňoval obrazy za potraviny, nebylo dost peněz na jeho dokončení. Proto byl dostavěn až po roce 1945. Po malířově smrti v roce 1957 zůstal dům v majetku rodiny malířovy dcery Aleny, která jej v roce 1962 věnovala státu, aby sloužil k uctění památky jejího otce.

Další místa z Ladových kreseb se už dnes hledají těžko. Pokud však návštěvník v Hrusicích přivře oči a soustředí se na vzpomínky z dětství, začnou mu známá místa vystupovat před očima. Vybaví si, že na kopečku, dnes v čísle 17, stála obecní pastouška, kde bydlel slouha a obecní pastýř Bartoloměj s mluvícím kozlem Bobešem. Na dvorečku u domku Ševcových obýval chlívek čuník Pašík, mluvící lidskou řečí. Za domkem se táhne Brabcova mez, za niž byla zahrada pantáty Mlejnka, kam chodil Pepík s Mikešem na hrušky. V těchto mísech také ústila do potoka strouha, přes kterou leželo prkno směřující ke sklípku ve stráni. Tudy nesl osudného dne Mikeš babičce krajáč se smetanou, a když jej nešťastnou náhodou rozbil, hned si uvědomil, že za to bude bit koštětem. A proto si obul boty, svázal si kabátek do ranečku a vydal se do světa.

Díky postavě vojáka Švejka si mnozí spojují Josefa Ladu se spisovatelem Jaroslavem Haškem - a právem. Od roku 1917 byli kamarádi a určitou dobu dokonce bydleli v jednom bytě v pražské Dittrichově ulici. Jaroslav Hašek ale nikdy neviděl Švejka tak, jak ho známe my. První vydání Haškových čtyř dílů Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války pochází z let 1921 - 1923, ale Lada zde Švejka vyobrazil pouze na obálkách spíše jako štíhlého venkovského prosťáčka. Jaroslav Hašek zemřel v roce 1923. Kulatého usměvavého Švejka namaloval Lada až po jeho smrti pro vydání z roku 1926.

Kocour Mikeš prý skutečně v Hrusicích žil a "tatínek" Lada si o něm vymýšlel pohádky pro dcery - Evičku a Alenku. Své povídání pak sepsal a doplnil černobílými ilustracemi. V roce 1956 se náš nejslavnější černý kocourek dočkal i barevných ilustrací.

Lada vytvořil na 15 000 kreseb, ilustroval na dvě stě knih, z nichž čtyřicet sám napsal. K Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války, což je nejvíce vydávaná česká kniha ve světě, namaloval 926 ilustrací. "Švejk" vyšel ve 47 zemích světa v 56 jazycích.